Vlk obecný, Canis lupus, jediné zvíře, které se k člověku přidružilo z vlastní vůle a zcela dobrovolně. Zvíře přírodními národy zbožněné a uctívané, avšak křesťany nezaslouženě zatracené a proklínané. A ještě dodnes ne úplně všemi omilostněné.

O vlcích již toho bylo publikováno neuvěřitelně mnoho, nesmyslů, pověr a fám, i vědecky ověřených pravd. A mimo jiné i řada popisů jejich exteriéru. Ale v žádném z nich jsem neobjevil jeden maličký detail, který je však pro vlka samotného, i pro jeho mimořádného potomka, tedy československého vlčáka, zcela typický.

                         FIALKA

Jedná se o ocasní pachovou žlázu, v mysliveckém žargonu zvanou "fialka". Tato žláza, jejíž skutečná funkce není zcela vysvětlena, se během domestikace u psa domácího zcela vytratila a objevila se teprve až u Československého vlčáka, tedy plemene, které vzniklo přímým křížením Německého ovčáka s Karpatským vlkem. A pikantní je, že na rozdíl od některých barevných variant vlka obecného je barevné zvýraznění této žlázy u Čévéček snad absolutně u všech jedinců. Jak už jsem předeslal, o skutečné funkci této žlázy jsem nikde žádné informace nenalezl ani v anatomických, ani etologických publikacích. A ani při svých pozorování vlčáků i vlků jsem nepostřehl sebemenší náznak jejího použití. Nicméně je na vlčím ocase jasně patrná a zvýrazněná nejen barvou, ale i diametrálně odlišným charakterem srsti na ní. Nachází se zhruba ve třetině vlčího ohonu, tedy mezi sedmým až devátým ocasním obratlem, na hřbetní straně ocasu. Srst na ní je vždy černá a tuhá. A jakoby pod ní nebyla běžná podsada.

Je vskutku zajímavé, jak se tato výrazná skvrna, mající většinou tvar kosočtverce, nebo dokonce muří nohy, s postupujícím věkem mění a zmenšuje. Dá se možná i tvrdit, že podle velikosti fialky se dá odhadnout věk jedince lépe, než třeba podle chrupu.

I tmavá vlčata časem zesvětlají.

Ale ocásek zesvětlá nejpozději.

A zůstane jen tmavá špička ocasu a tmavý proužek kolem fialky.

A z něj se pak vytvoří právě toto "ďábelské znamení".

Fialce se také někdy říká "liščí žláza", ale narozdíl od vlka ji liška nemá zvýrazněnou.

Na tomhle snímku drtí můj Utter rok a půl starou karpatskou vlčici. A ačkoliv mají každý jiný barevný základ, výraznou černou fialku mají oba.

S přibývajícím věkem se to znamení postupně zmenšuje a u některých jedinců vlivem testosteronu, který způsobí zbytnění žlázy, úplně vylysá. Většinou se jedná jen o estetický problém, ale občas se stane, že si zvíře neustálím vykusováním a olizováním žlázy způsobí její vleklý zánět.

Avšak nic z toho, co jsem dosud napsal nevysvětluje, proč vlastně vlk jako jediný ze všech psovitých má na ocase právě ono zvláštní znamení.

Vlk jest vskutku zplozencem pekla. Však na rozdíl od všech ostatních se Ďáblu u vlka podařilo omylem probudit pocit s nímž nepočítal. Totiž svobodymilovnost. A tak to nemohlo dopadnout jinak, než že mu vlk z pekla pláchnul. A rozzuřený ďábel po něm jen zlostně mrštil plamenným trojzubcem. Jenže vlk prchal tak zběsile, že ho ty ohnivé vidle jen lízly pod kořenem ocasu. A tak se sice vymanil z moci pekelné, ale od těch dob do dnes nosí onu ohněm přismahlou srst na ocase.

Nebo to bylo nějak jinak? Kdo ví?

ODALRICUS DEHNICENSIS ET UTHERUS MOLUESENSIS DUX DEHNICENSIS

PS: S tímhle článkem mi moc pomohla Ing. Monika Soukupová, za což jsem jí vděčný. Ale chce nám k němu ještě něco dodat. Podívejte se na její komentář a web:

Zdravím všechny čtenáře, jen ještě malá poznámka k textu:

Pachové žlázy mají vliv v komunikaci mezi zvířaty, neb pachová komunikace je mezi vlky ale i psy zásadní. Nakonec každý živočich má svou zcela nezaměnitelnou pachovou stopu.

U psů jiných ras ocasní žláza existuje, mnohdy však jen v rudimentální podobě, jako dědictví nižšího vývojového druhu, za což je u psa považován vlk.

Bude to ale určitě plemeno od plemene. Myslím, že například husky či lajky budou mít ocasní žlázu také poměrně vyvinutou.

                                                                                    Monika Soukupová

Jenže já si s ní dovolím malinko polemizovat. Při všech mých pozorování psů i vlků se jejich zájem vždy soustředil na paraanální pachové váčky u konečníku, případně na genitálie, ale nikdy nevěnovali pozornost fialce. A jsme zase na začátku. A možná i u důvodu, proč se problému ocasní žlázy doposud každý raději vyhýbal.

                                                                                    Oldřich z Dehnic Haberle